České politické strany po roce 1989

Sametová revoluce a dominance Občanského fóra

Obnovení politického pluralismu přinesla sametová revoluce. Již 19. listopadu 1989 vzniklo Občanské fórum, které pak vedlo jednání v rámci Národní fronty i na vládní úrovni. Na přelomu listopadu a prosince 1989 vyústil tlak veřejnosti v přijetí zásadních ústavních zákonů Federálním shromážděním, které zrušilo článek ústavy týkající se vedoucí úlohy KSČ. Na přelomu roku 1989 a 1990 pak začal proces kooptací do Federálního shromáždění a kooptací do České národní rady, kterými se do zákonodárných sborů jmenováním dostali představitelé Občanského fóra, nestraníků a dalších politických stran (včetně některých nových komunistů).

V červnu 1990 proběhly Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění i Volby do České národní rady. Občanské fórum v nich získalo okolo poloviny hlasů a dočasně se stalo dominantní silou české politiky. Relevantní silou zůstala nadále Komunistická strana Československa, výrazné zisky, zejména na Moravě, si připsalo Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko a do zákonodárných sborů se dostala i Československá strana lidová (nyní coby Křesťanská a demokratická unie, do níž se sloučily i některé další křesťanské skupiny). Mimo parlament zatím zůstali sociální demokraté.

Dotvoření politického spektra po roce 1990

Po roce 1990 probíhaly v stranickém systému další hluboké změny. Pokračoval separátní vývoj v Česku a na Slovensku. I celostátní KSČ se už v březnu 1990 rozdělila na Komunistickou stranu Slovenska a Komunistickou stranu Čech a Moravy, přičemž vazby mezi oběma stranami se v roce 1991 prakticky přetrhly. Podstatné bylo hlavně pnutí v Občanském fóru, kde krystalizovaly názorové platformy jako Meziparlamentní klub demokratické pravice nebo Klub sociálních demokratů Občanského fóra. V roce 1991 rozkol postihl hlavní masu Občanského fóra. Výsledkem bylo na jaře 1991 jeho rozdělení na dva nástupnické subjekty: Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu. Samostatně postupovala i Občanská demokratická aliance.

Ve volbách do České národní rady roku 1992 vystřídala Občanská demokratická strana (kandidující v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou) Občanské fórum v roli dominantní strany, byť s daleko nižším výsledkem (cca 30 %). Ostatní politické strany byly nadále roztříštěné. Mandáty obhájili komunisté, sdružení nyní do koalice Levý blok. Do parlamentu pronikla nově i Československá sociální demokracie, Liberálně sociální unie (aliance několika středových stran), Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, Občanská demokratická aliance a Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko. Poprvé mandáty získala i radikální formace Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa. Naopak dosud vlivné Občanské hnutí těsně nepřekonalo hranici 5 % pro vstup do parlamentu. Do konce roku 1992 zaniklo Československo a politický prostor českých stran se zúžil výlučně na samostatnou Českou republiku a její ústavní systém.

Během 90. let pokračoval vývoj stranického spektra, které od dominance Občanského fóra a později Občanské demokratické straně dospělo k paritě mezi pravicí a levicí. Od poloviny dekády se jako nejsilnější levicová strana etablovala Česká strana sociálně demokratická, na pravici zůstala hlavním subjektem Občanská demokratická strana. Naopak jiné politické strany se z vrcholové politiky vytrácely. Po volbách roku 1996 takto z parlamentu vymizely Liberálně sociální unie i moravistické formace. Po volbách roku 1998 pak o mandáty přišlo i Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa. Rozkol v ODS z přelomu let 1997 a 1998 přinesl vznik Unie svobody, která ale neohrozila bipolární charakter české politiky ustavený v polovině 90. let. Trvale na okraji vysoké politiky zůstaly po celou dekádu některé další formace jako Důchodci za životní jistoty, Strana zelených či Demokratická unie. Jen dočasný charakter měly reformní levicové subjekty odštěpené od KSČM jako Levý blok nebo Strana demokratické levice. Zásadní proměnu stranického spektra nepřinesly ani volby roku 2002 a volby roku 2006. Trval systém křehké rovnováhy mezi pravicí a levicí a dominance ODS a ČSSD v příslušných pólech politického spektra. Projekt Čtyřkoalice z počátku století se rozpadl a do voleb v roce 2002 šel v redukované podobě jako Koalice (aliance lidovců a Unie svobody, včetně integrované Demokratické unie). Novým politickým subjektem v parlamentu se po volbách v roce 2006 stala Strana zelených. Větší proměnu stranické mapy přinesly sněmovní volby roku 2010, kdy ČSSD a ODS oslabily a do dolní komory pronikly nové formace jako Věci veřejné (později z nich odštěpená formace LIDEM) a TOP 09. Naopak KDU-ČSL se poprvé od roku 1990 do dolní komory nedostala. Mimo parlament zůstala Strana práv občanů ZEMANOVCI. Po propadu Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa ve volbách roku 1998 trvale mimo zastupitelské sbory zůstala i nacionalistická scéna reprezentovaná například Dělnickou stranou či Národní stranou.

Stranický systém se v průběhu 21. století dále rozvíjel i na vedlejších volebních fórech a zastupitelských sborech. Ve volbách do senátu, krajských zastupitelstev, komunálních volbách či volbách do Evropského parlamentu uspěly celostátní politické subjekty, ale i regionální formace (Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj), popřípadě ad hoc skupiny (SNK sdružení nezávislých) nebo individuální nezávislí kandidáti.

České politické stranictví po roce 1989 nenavázalo výrazněji na předmnichovskou tradici. Jen u některých stran došlo k návaznosti na prvorepublikové předchůdkyně (sociální demokraté, komunisté, lidovci). Zmizel koncept satelitních organizací; polistopadové politické strany jen zřídka vytvářely vlastní zájmové, odborové a jiné organizace. I politický tisk nebyl ve větší míře přímo propojen s politickými stranami. Členská základna stran zůstala ve srovnání s meziválečným Československem výrazně nízká. I ty největší české politické strany mají maximálně několik desítek tisíc členů.

Změna politického spektra po volbách roku 2013

Předčasné sněmovní volby roku 2013 přinesly zásadní proměnu politického spektra České republiky. V hlasování zvítězila ČSSD, ale s 20 % hlasů šlo o nejnižší výsledek pro vítěznou stranu v polistopadových dějinách. Na druhém místě se umístil zcela nový subjekt ANO 2011 a do parlamentu pronikla nově též formace Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Naopak ODS, která od roku 1992 ve všech sněmovních volbách obsazovala první nebo druhou pozici a byla nejsilnějším subjektem pravicové části politického spektra, obdržela jen necelých 8 % hlasů a zařadila se mezi středně velké politické strany. Do sněmovny se po přestávce vrátila KDU-ČSL. Novinkou bylo i to, že koaliční vláda Bohuslava Sobotky vzniklá na základě těchto voleb, poprvé v polistopadovém období zahrnovala první i druhou nejsilnější stranu (ČSSD a hnutí ANO), doplněné o KDU-ČSL.

Bipolární charakter stranického spektra, narušený již výsledky sněmovních voleb v roce 2010, byl nahrazen více fragmentovaným stranickým systémem.