České politické strany v období druhé republiky

Mnichovská dohoda přinesla radikální územní ztráty ale i otřes politického a stranického systému. V rámci druhé republiky došlo k cílené redukci počtu politických stran, protože právě těžkopádná a komplikovaná struktura rozhodování v prvorepublikových koalicích byla označována za jednu z chyb předmnichovského Československa. Za druhé republiky se utvořily pouze dvě politické strany: Strana národní jednoty, která zahrnula bývalé agrárníky, živnostníky, lidovce, národní demokraty (národně sjednocené) a část národních socialistů, a Národní strana práce, v níž se soustředili bývalí sociální demokraté a část národních socialistů. Sloučily se i některé satelitní stranické organizace. Komunistická strana Československa nemohla pokračovat ve svém fungování, mandáty jejích poslanců a dalších zvolených zástupců zanikly, řadoví členové KSČ se ovšem mohli angažovat v Národní straně práce. Obě zbylé politické strany byly výlučně české (vzhledem k federalizaci Česko-Slovenska na podzim 1938 se na Slovensku utvořil separátní politický a stranický systém). Politický systém druhé republiky označován jako autoritativní demokracie existoval jen několik měsíců. Během nich postupně v Straně národní jednoty sílily protidemokratické, totalitární a pronacistické tendence, zatímco Národní strana práce ztrácela vliv. Žádné volby se na území českých zemí v této době nekonaly. Role parlamentu byla oslabena zmocňovacím zákonem, takže Národní shromáždění se naposledy sešlo 16. prosince 1938.

Po německé okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 stranické spektrum zcela zaniklo. Jedinou politickou stranou povolenou v Protektorátu Čechy a Morava bylo Národní souručenství, které ale mělo rys masového sdružení (členy byli téměř všichni dospělí muži české národnosti) působícího v totalitních podmínkách. Jeho role se během okupace navíc postupně vytrácela.