České politické strany v období komunistické vlády

Únor 1948 a jednotná kandidátní listina

Všenárodní koalice v rámci Národní fronty se v předjaří 1948 rozpadla. Národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté se rezignacemi na křesla v kabinetu pokusili vynutit změnu vládního uspořádání. V mocenském souboji (únorový převrat) ale nakonec triumfovali komunisté, kteří mobilizovali veřejnost, v ostatních stranách aktivizovali své spojence, provedli čistky a následně sestavili novou vládu (druhá vláda Klementa Gottwalda), která se formálně hlásila ke kontinuitě s politikou poválečné Národní fronty. Ve skutečnosti politická soutěž v Československu zanikla. Formálně se to projevilo v parlamentních volbách roku 1948, kdy Národní fronta předložila jednotnou kandidátní listinu, jež získala přes 86 % hlasů. Výlučnou politickou silou v zemi se stala Komunistická strana Československa. Československá strana národně socialistická byla po Únoru transformována na Československou stranu socialistickou. V činnosti pokračovala Československá strana lidová, zatímco Československá sociální demokracie zanikla a v červnu 1948 se sloučila s KSČ.

Formálně tak v českých zemích po roce 1948 existoval systém dominantní politické strany (KSČ) a dvou menších stran, fakticky šlo o totalitní systém ovládaný komunistickou stranou (oficiálně toto zakotvila coby vedoucí úlohu KSČ až Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960). Všechny volby na území Československa až do roku 1990 pak probíhaly v systému Národní fronty, s jednotnou kandidátní listinou.

Náznaky politického pluralismu v roce 1968 a normalizace

Na konci 60. let se objevily náznaky narušení totalitního charakteru stranického systému v Československu. Už zákon č. 113/67 Sb. počítal s volbami do Národního shromáždění ve vícemandátových okrscích, tedy s převahou počtu kandidátů nad počtem mandátů a tudíž limitovanou politickou soutěží. Systém Národní fronty měl ovšem být zachován.

Během pražského jara v roce 1968 pak sílily emancipační tendence v nekomunistických stranách, které počítaly s rovnoprávnějším postavením vůči KSČ. Aktivizovaly se skupiny bývalých sociálních demokratů, ale k obnovení samostatné sociálně demokratické strany pro nesouhlas KSČ nedošlo. Výrazný vliv měl zdola budovaný a mimo Národní frontu působící Klub angažovaných nestraníků. Chystané volby do Národního shromáždění roku 1968 se ale nikdy neuskutečnily. Po provedení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a nástupu normalizace byly tyto reformní pokusy zastaveny. Do roku 1990 pak opět fungoval systém Národní fronty s vedoucí úlohou KSČ a dvěma dalšími loajálními, závislými politickými stranami.

Komunistická strana Československa (od roku 1948 byla Komunistická strana Slovenska její součástí) měla rozhodující politický vliv. Její nejvyšší orgán, Ústřední výbor Komunistické strany Československa měl například odborné, rezortní oddělení, která pokrývala všechny oblasti správy státu. K drobným změnám došlo až krátce před pádem režimu, kdy reformní hnutí v Sovětském svazu (perestrojka) přineslo opět myšlenky na zavedení limitované politické soutěže. Na jaře 1989 se tak konaly v několika okrscích doplňovací volby do Federálního shromáždění, v nichž bylo nominováno Národní frontou více kandidátů.