České politické strany v období první republiky

14.09.2014 09:01

 

Proměny stranického spektra po vzniku ČSR

V měsících před i po vyhlášení samostatného Československa probíhalo v českém politickém systému přeskupování sil. V únoru 1918 se sloučilo několik měšťanských, národně-liberálních formací (včetně mladočechů a staročechů) do České státoprávní demokracie, která se v roce 1919 proměnila na Československou národní demokracii. V dubnu 1918 se národně sociální strana přejmenovala na Českou stranu socialistickou a upravila svůj program, když se od původního nacionalismu posunula k levicovým pozicím. Reformou prošel i katolický tábor, kde se několik křesťansko-sociálních a katolicko-konzervativních stran spojilo a vznikla Československá strana lidová.

Prvním volebním soubojem v novém státě byly komunální volby roku 1919. Probíhaly jen v českých zemích a přinesly drtivé vítězství levice. U etnicky českých voličů získala nejvíce hlasů Československá sociálně demokratická strana dělnická (32,5 %), následovaná další levicovou Československá strana socialistická (17,3 %). Třetí skončila Republikánská strana československého venkova (15,3 %), další místa obsadila Československá strana lidová (9,8 %) a Československá národní demokracie (9,6 %). Dosud roztříštěné politické spektrum se dočasně proměnilo na stranický systém s dominancí levice. Dvě vítězné levicové strany pak společně s třetí agrární stranou utvořily takzvanou rudozelenou koalici. Podobné výsledky přinesly i první celostátní volby do Národního shromáždění roku 1920. Vzhledem k utvoření unitárního československého státu se české politické spektrum začalo proměňovat i integrací se stranickými subjekty na Slovensku (později i na Podkarpatské Rusi). Výrazně v tom v průběhu 20. let pokročili sociální demokraté a agrárníci (fúze se Slovenskou národní a rolnickou stranou), dočasně se se slovenskými katolíky (Slovenská ľudová strana) integrovali i čeští lidovci.

Ve volbách v roce 1920 uspěla pětice tradičních českých politických stranických proudů, která pak po celou první republiku reprezentovala převážnou část českých voličů. Šlo o strany sociálně demokratickou, socialistickou (národně socialistickou), agrární (republikánskou), lidovou a národně demokratickou. K nim se přidala poprvé i Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská vzniklá v listopadu 1919 sloučením českých a moravských menších a do té doby nepříliš vlivných stran. V následujících volbách postupně posilovala a zařadila se rovněž mezi etablované politické subjekty.

Zásadní změnu v českém stranickém životě přinesl roku 1921. Poté, co v roce 1920 postupně došlo k rozkolu v sociální demokracii a ustavení dvou paralelních sociálně demokratických struktur, se levicové křídlo sociální demokracie ustavilo v květnu 1921 jako samostatná Komunistická strana Československa, která potom na slučovacím sjezdu na podzim 1921 integrovala i komunistické strany jiných národností v Československu. KSČ se tak stala jedinou z českých politických stran, která byla plně supraetnická. České politické spektrum se vznikem KSČ rozšířilo na sedm relevantních stranických subjektů.

 

Další vývoj stranického systému během První republiky

V následujících letech nebyla KSČ pro svou radikálně opoziční a revoluční politiku schopna se začleňovat do vládních koalic. Zbylé politické strany proto opakovaně uzavíraly široké pravolevé koalice a jejich předáci sdružení v takzvané pětce (pět hlavních nekomunistických českých stran, kromě živnostníků) drželi zásadní vliv. Rozkol v sociální demokracii také rozbil dosavadní krátce existující dominanci levice a české stranické spektrum poté až do zániku první republiky opět vykazovalo rozptýlený charakter, bez jediné převládající strany. Fragmentaci stranického spektra posiloval i nově zavedený poměrný volební systém (na rozdíl od většinového, vícekolového za Rakouska-Uherska) s nízkou uzavírací klauzulí. Praxe širokých koalic byla porušena pouze v letech 1926–1929, kdy takzvaná panská koalice poprvé a naposledy sdružila výlučně pravicové, občanské a nesocialistické strany (včetně obdobných stran německé menšiny). Pak se opět systém vrátil k širším koalicím, za účasti levice i pravice. Jen okrajově se v českém prostředí prosazovaly nové politické proudy. Ve 20. letech vznikla Národní obec fašistická, ale ve volbách získávala jen několik poslaneckých křesel. Podobně se zásadně neuchytily ani radikálně nacionalistické formace jako Národní liga nebo Liga proti vázaným kandidátním listinám, které okolo sebe vytvářel Jiří Stříbrný. Pokusem o posun ve stranickém životě byla také integrace národních demokratů s některými nacionalistickými formacemi ve 30. letech, čímž vzniklo Národní sjednocení. Ani to ale v posledních parlamentních volbách roku 1935 nezaznamenalo větší přírůstky. Ve 20. letech zase neuspěla Národní strana práce koncipovaná jako liberální, prohradní alternativa k národním demokratům. Efemérní charakter měly i některé odštěpenecké levicové formace jako Socialistická strana československého lidu pracujícího nebo Neodvislá strana komunistická v ČSR.

Sedm základních politických stran (včetně komunistů) si tak udrželo své pozice a to i v posledním lidovém hlasování za první republiky, kterým byly komunální volby roku 1938 konané již v atmosféře mezinárodního napětí. Na rozdíl od českého politického spektra proběhl v německém táboře integrační zlom a dominantní politickou silou se stala Sudetoněmecká strana.