Města pro auta, nebo pro lidi?

18.04.2015 08:18

Veřejný prostor měst byl v minulosti vždycky místem, kde se ve vyváženém poměru prolínalo setkávání, obchod a doprava. Ve 20. století se však situace dramaticky změnila: čím dál tím víc prostoru si pro sebe ukrajovaly automobily, tradiční trh byl vytlačen do interiéru soukromých obchodů a později do obřích nákupních center, ulice přestaly být živým místem setkávání a z plánování měst se vytratil lidský rozměr.

Poslední dobou se však tento trend začíná obracet a stále jasněji se ukazuje, že pro udržitelnost měst a kvalitu života jejich obyvatel je nezbytné, aby urbanismus začal brát malé lidské měřítko znovu v úvahu. Průkopníkem tohoto přístupu je dánský architekt a urbanista Jan Gehl, který se v 60. letech podílel na prvních krocích k dopravnímu zklidnění automobily zahlcené Kodaně. Dnes je Kodaň považována za jedno z nejpříjemnějších měst k životu a Jan Gehl od té doby pomáhal ozdravit mnoho světových metropolí. Výchozím bodem jeho plánování je péče o život ve městě – jeho slovy „úcta k lidem, důstojné podmínky, radost ze života a snaha budovat město jako místo setkávání“.

„Za posledních padesát let byl lidský rozměr v souvislosti s rozvojem měst vážně zanedbáván. Nová moderní města se navrhovala pouze technicky a upřednostnila praktickou a obslužnou stránku města na úkor kvality lidského života. Abychom mohli lidský rozměr do urbanistických projektů znovu začlenit, je třeba přehodnotit plány vlídného přístupu k velkokapacitnímu automobilovému provozu. O autech a jejich pohybu víme vše, ale o tom, kudy chodí lidé a kde se rádi na chvíli zastaví, nevíme nic. Je nejvyšší čas, abychom pořadí svých priorit přehodnotili,“ říká Jan Gehl.

Jeden z jeho spolupracovníků, architekt Ulrik S. Nielsen, doplňuje: „Vycházíme z toho, že lidé jsou především chodící bytosti, mají podobnou výšku, ze které vnímají svět kolem sebe, a pohybují se podobnou rychlostí. Jednotvárný prostor, například betonová zeď, nás (jako chodce) přirozeně nudí – do takového prostředí nás nic neláká a místo se následně vylidňuje a umírá.“

Také hlavní newyorský urbanista Alexandros E. Washburn se při navrhování vždy snaží dívat na město z perspektivy chodce: „Bez ohledu na to, na jakém projektu pracuji, přemýšlím o chodcích. Jak na ně bude působit, když půjdou nakoupit, když budou spěchat do metra, jakou budou mít zkušenost s veřejným prostorem. Jak se budou cítit. Mám jednoduché heslo, kterým se řídím: Když navrhuješ dům, začni u chodníku.“

Přínosy tohoto přístupu k veřejnému prostoru a plánování měst jsou zásadní a dalekosáhlé. Skvělým příkladem je již zmíněná Kodaň: „Díky vytvoření mnoha různých míst pro život jsme dosáhli změny kultury a významného rozvoje lokálního podnikání. Ze statistik jsme zjistili, že lidé ve městě zůstávají déle, změnil se životní styl a tím se prodloužila délka života, ve městě se odehrává 4x více aktivit, neboť zde lidé získali 4x více prostoru k životu. Dalším významným přínosem je ohleduplnější chování lidí k veřejným prostorám. Plánujeme každou stavbu či proměnu déle, abychom dali občanům dostatečný prostor k zapojení,“ vyjmenovává Ulrik S. Nielsen a radí, čím bychom měli začít, pokud chceme takové změny také dosáhnout: „Omezte parkovací plochy v centru, podpořte cyklistickou a pěší dopravu bezpečnou infrastrukturou a zkuste jednu rušnou ulici změnit v prostor, který je vyhrazen lidem, a ne autům. Jedná se o výukový proces, proto si změna vyžádá nějaký čas – ale určitě přijde!“

 

Zdroj: https://www.promenypromesta.cz