Působení alejí

31.05.2014 14:48

V zahradnictví měly aleje především estetic­ký význam, zejména svým vlivem zvýraznění a rozdělení prostoru, nebo zdůraz­ňováním dominant v kompozici.

Použití aleje má zřejmě největší význam v rovinatých oblastech jinak intenzívně zemědělsky využívané krajiny, kde je hlavní složkou zeleně. Na vhod­ných místech, které nelze zemědělsky využít je zde vhodné aleje doplnit skupinami dřevin.

Aleje jsou výrazným krajinným prvkem, který je považován za zkrášlení krajiny, stejně jako jindy za zohavení krajiny. Jednotvárně působí aleje, pokud jsou příliš dlouhé a s jednot­ným rozestupem stejného druhu dřeviny. Takové sadovnické úpravy působí na diváka únavně a snižují i pozornost řidičů motorových vozidel. Proto by se u alejí podél frekvento­vaných komunikací měla být jistá pestrost a proměnlivost,ať už daná jiným způsobem výsadby (nepravidelné kompozice), nebo vý­raznými rozdíly v použitých druzích dřevin (například použitím rytmu, viz Sadovnická tvorba).

Aleje použité jako významný motiv příjezdu k určitému zdůrazňovanému místu by neměly být nepřiměřeně dlouhé, neboť se místo dojmu vznešenosti dochází k únavě diváka. Význam aleje často zvýrazní pravidelný řez dřevin.

Aleje vytvářené výsadbami ovocných stromů podél komunikací a vodních toků jsou pro ČR typické a i nepravidelným charakterem používaných dřevin dávají zcela mimořádný ráz krajině, malebnost a současně úpravnost. V období třicetileté války a po druhé světové válce, především při kolektivizaci zemědělství, došlo k značnému snížení počtu alejí. Při opakujících se mrazových kalamitách pravidelně dochází k poškození alejí. (Např. v roce 1929 došlo v Čechách podle dobových odhadů k úhynu asi jedné poloviny veškerých ovocných alejových po­rostů.)

V některých případech je vhodné nahradit stromořadí jinými formami zeleně, např. mobilní zelení v nádobách, zvýšenými záhony s květinami, pokryvnými keři i vhodnými vyššími dřevinami. V pěších zónách měst lze aleje kombinovat s jinými výsadbami a doplnit odpočívadly.

V minulosti byly aleje do 18.stol oblíbené, od 18.stol do 19. stol., však vlivem změny vkusu a kulturní revoluce většinou neoblíbené a odsuzované. Od začátku 20.stol jsou pravidelné výsadby znovu oblíbené.

Tvar a uspořádání prvků kompozice se jeví divákovi jako systém různých linií a čar, které ohraničují nebo vyznačují formy těles. Tyto čáry jsou v sadovnictví jen pomocným prvkem, který si do svého obrazu přimyslíme nebo vkládáme pro snazší analýzu uměleckého díla a soustavy. Tyto pomyslné linie ovládají podrobnosti celé kompozice a na jejich vzájemném uspořádání závisí především efekt uměleckého díla. Podle toho, jak a kde se tyto pomyslné linie uplatňují, rozlišujeme je na linie osové, obrysové a perspektivní. Linie u množství různých a různě upravovaných dřevin nepůsobí roztříštěně pouze díky ucelenosti díla.

Perspektivní linie, vyjadřu­jící v prostoru sbíhavost k tzv. styčnému bodu, mohou být buď totožné s obrysem předmětu (linie terénu, domu, okraje cest, břehy potoka a řeky). Linie mohou být také pouhou a pomyslnou spojkou vrcholů stromů, jak je tomu například u alejí. Oko je při posu­zování obrazu (partie) těmito liniemi silně přitahováno a vedeno na ta místa, kde se linie vzájemně vyrovnávají. Proto jsou průsečíky linií body zvláštního zájmu (zaostření) a jako takové musí být umístěny v zajímavé části obrazu. Když není zájmová oblast dosti zajímavá, musí být její zajímavost zvýšena vhodným doplňkem, například. zajímavým stromem, dominantou, nebo solitérou, květinami nebo uměleckým výtvorem. Pokud linie působí příliš jednotvárně, lze přerušit fádní linii probírkou (vytvořit rytmus) nebo linii přerušit předsazením výrazného stromu, jehož vrchol ji převýší. Jinou možností je vysadit nižší dřeviny jako porost pod horizontální linií a dát linii pohyb.

Opakování, pravidelný rytmus podporuje jednotu. Překročením míry použití může být jednota únavná, vedoucí ke stereotypu. Proto je vhodné pravidelný rytmus aleje ozvláštnit. Jednou z cest jsou rostliny, které se liší ve struktuře. Textura je natolik jemný prvek, že může být použit na řadu zahradních úprav, aniž by zničil jednotu vyjádření. V souladu s kontrastem v dalších vlastnostech použitých rostlin lze rytmus stejných dřevin v pravidelných rozestupech povýšit na plynulý sled. Takto lze například v logickém rytmu použít výsady různě vysokých stromů podobných tvarem, stavbou koruny, ale odlišných například strukturou olistění. V sadovnictví tak lze použít k harmonizaci výsadby sestavu prvků, které mají sice některé vlastnosti viditelně odlišné, ale podobné,nebo příbuzné alespoň v jiných charakteristikách.

Při vytváření alejí by mělo být dbáno souladu, aby nedocházelo k tomu, že linie, které mají být symetrické, symetrické nejsou, jako například aby nebyly vytvářeny serpentiny procházející alejí, či klikatící se cesta podél přímé zdi nebo stavení. Aleje v zahradě mohou pomoci při vytváření přímé přístupové cesty k domu, která by obvykle působí poněkud násilně. Avšak „…cesta lemovaná stromy ve formě aleje může být přímá, aniž by byla hrubá. Vznešenost, ne slušnost, nebo elegance, je výraz, který má být vytvořen.“

Pokud jsou skupiny dřevin vysázeny v určité zákonité posloupnosti, vzniká opakování a rytmus. Mění-li se postupně i alespoň jedna charakteristická vlastnost, tak aby změna byla patrná v plynulé radě a v určitém směru, nazýváme efekt, který takto vznikl, sled. V průběhu rytmu se může měnit tvar, velikost nebo zbarvení, ale většina ostatních vlastností zůstává stejná. Sledem dodáváme obrazu pohyb, z rytmu se stává příběh. Pro toto uspořádanější je nejvhodnější pokud, můžeme změny plynule pozorovat. Jakkoliv mohou být v okolí sledu i jiné zajímavé obrazy nesmějí porušovat souvislost sledu a rytmus pohybu. Limitujícím prvkem který výrazně ovlivní působení aleje je její velikost.

U kompozice , jakou je alej jsou linie zcela zřejmé, jednotnost prvku zřetelná a čitelnost díla snadná. Jednoduchá čitelnost úpravného díla vyvolává obvykle v jednoduchém pozorovateli velmi pozitivní emoce. Pozitivní emoce jsou cílem tvorby.