Stromořadí neb aleje

01.06.2014 14:44

Alej neboli stromořadí je označení pro řadové výsadby stromů. Jde o skupiny stromů vysazené v linii, obvykle v pravidelných rozestupech. Zpravidla jde o doprovodný prvek vodních toků, hranic pozemků, anebo dopravních komunikací. V Čechách a na Moravě velmi starou tradici, která je na území ČR doložena již v době vlády Karla IV. Liniová výsadba může mít formu jednoduché aleje nebo řady keřů, převážně doplně­ných stromy. Alej má vést od určitého místa k cíli.

Aleje bývají vysázeny především podél pozemních silničních komunikací a to jak v intravilánu i extravilánu obcí a měst. V minulosti bývaly aleje velmi často vysazovány na příkaz šlechty respektive z popudu majitelů jednotlivých panství. Významný rozvoj alejí v ČR nastal v období baroka, při bu­dování nových, tzv. císařských silnic. Výsadba alejí byla prováděna pro vytvoření souvislého stínu, který pak zvyšo­val pochodovou aktivitu vojsk i tažnou sílu zvířat. Aleje jsou zřejmým prvkem i v zimním období, kdy byla samotná cesta zavátá a ukazovaly tak trasu i v zimním období. Mimo jiné jsou aleje významným orientačním prvkem v krajině. Objektivně aleje výrazně zvyšují přírodní biodiverzitu, vytvářením úkrytů a stanovišť. Aleje působí také velmi příznivě na místní mikroklima (např. coby větrolam) a v některých případech i jako ochrana před závějemi. U vjezdů do obcí lze vidět „vstupní brány" alejí.

Alej má usměrňovat zájem cestujících na vý­značné krajinné dominanty (přírodní útvary, stavby, sídla), jejich skrýváním, částečným odhalováním a průhledy na vhodném místě. Vysazené stromy mohou rámovat měnící se obrazy krajiny. Vede-li ko­munikace podél lesa, alejí vzniká tak dojem, že cesta prochází okrajem lesa.

Alej je jedním z nejstarších architektonických ideálů v historii zahrad. Její krása (nebo ošklivost) je dána dokonalostí opakování motivu, který vede k zvýšenému vnímání perspektivy a geometrických linek. Je nezaměnitelně architektonickým, umělým prvkem. Alej sfing stále vede k hrobu egyptské královny Hatšepsut (zemřela 1458 přnl). Podobným způsobem byly upraveni kamenní lvi jejichž zástup vedl k hrobu dynastie Ming v Číně. Podle těchto předpokladů tedy alej stromů má svůj předobraz v starověkých architektonických prvcích.

Jindy jsou uznávanými architekty za počátky alejí považovány technické úpravy v lese: „Pokud takové budovy byly obklopené stromy, pro pohodlí stínu, nemusela by příležitostná potřeba oběhu vzduchu dát první představu ostrých dlouhých úzkých mýtin v lese, které povolí proudit větru? A je možné, že to byly počátky těch alejí, které často vidíme, směrem k nejúctyhodnějším bydlením dvou posledních staletí?“(H.Repton) 

Skutečné aleje, jako dekorativní prvek tvořený dřevinami, jsou známy už z období starověkého Říma. Římané podél cest vysazovali aleje stromů zcela běžně.

Vrcholu dokonalosti a širokého použití jako okrasného prvku, u alejí došlo v období baroka, v 17. a 18. století. V parku „à la française“ (francouzský park) byla upravována barokní krajina alejemi stromů, které vedly i mimo území parku a byly směřovány obvykle k lidským sídlům přes volnou krajinu, například cesty v zahradách Versailles nebo Het Loo.

Barokní aleje jsou zcela přímočaré, liniové, uměle vytvořené útvary a jeden z hlavních nosných prvků komponované barokní krajiny. barokní aleje tvořily stromy stejného stáří, stejného druhu, stejně velké a tvarované koruny a jednotně v pravidelných odstupech, tak aby byla dokonale uplatněna symetrie, periodicita a homogenita. K dokonalosti alejí byly koruny upravovány řezem. V době absolutismu aleje vedly mnoho kilometrů podél cest, často v přímce, k zámkům, venkovským sídlům nebo loveckým revírům aristokracie jako výraz moci, estetického názoru, potřeby reprezentovat se a pro orientaci v krajině. Aleje byly výrazem doby. Je uváděno, že i „církevní krajinářství“ spoluvytvářelo barokní krajinu alejemi zvýrazňujícími poutní místa, křížové cesty a podobně.

V období baroka se také zvyšuje výstavba císařských silnic a v souvislosti s ní je státem podporován rozvoj alejí. Nařízením císařovny Marie Terezie z roku 1752, kterým se ukládá povinnost sázet stromy podél všech nových silnic. Dnešní stav mnoha těchto alejí je neuspokojivý především z památkářského hlediska a z hlediska bezpečnosti jako výsledek jejich nedostatečné údržby a péče. Nedostatek péče a úpadek alejí je znát během 1. a 2. světové války a v druhé polovině minulého století. Jen zřídka došlo k jejich obnově, a pokud ano, ne vždy úspěšnou dosadbou (např. Jičín – Libosad), nebo celkovou obnovou (např.část aleje ve Veltrusech).

V následujícím období jsou aleje méně oblíbené než dříve a na některých místech (především v Anglii) jsou aleje a pravidelné zahrady přestavovány v novém stylu. „Když zahradnictví bylo vedeno geometrickými principy školy pana Le Notre, za dokonalé výsadby byly považovány přímky stromů, nebo pravidelné tvary vysázených rostlin. Protože efekt tohoto stylu zahradničení značně záležel na rovném povrchu země, často obdivujeme pracovní sílu, která byla použita k tomu, aby odstranila nerovnosti, jenž příroda postavila proti tomuto vkusu, který však byl spíše chorobou úsudku.“

„Ve Wimpole přirozený tvar povrchu zdá se lákal tuto módu pro geometrické formy. Terén byl pokryt v každém směru stromy v přímkách, kruzích, čtvercích, trojúhelnících, v téměř každém geometrickém tvaru. Se změnou století byl zahradnický vkus změněn. Tak jako každá nesmyslná móda je schopna přecházet z jednoho extrému k dalšímu, svět řekl že "Příroda si oškliví přímku". Dokonalost v zahradničení podle nového vkusu sestávala z vlnité linie a bylo nezbytné vymazat každou stopu umělého zásahu. Tak byl nyní nejeden vysoký strom, pýcha a sláva našich starověkých paláců, vykořeněn, protože to stál ve stejné linii se svými kolegy a současníky. Protože tyto řady statných veteránů nemohly, jako regiment vojáků, vpochodovat do nových tvarů, podle nového taktického systému, byly nemilosrdně skáceny. Ne pro zobrazení krásné scenérie za nimi, ale pouze pro rozbití jejich řad. Zatímco několik z nich bylo ušetřeno, aby mohly být vytvořit čety, což bylo nazýváno shluknutím aleje (clumping an avenue). …Původní linie mohou být snadno vysledovány podle stromů, které zůstávaly, a později tvořily shluky. Ty jsou roztroušeny kolem, jako duchové bývalé aleje, nebo obludné tvary, které nemohly být potlačeny.“